† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECDrahá osůbko . . . milovaná bytůstko...můj milý černovlasý společníku. Genie s plným počtem bodů, aneb dítě velkohlavaté. Antoníne, můj šarmantní příteli. Zdravím Tě!
Již něco přes tři léta...tři zimy, jara i podzimy si hledíme bez ostychu do očí. Je to nádhera. Projíždíme společně britskými půlnočními velkovlaky, nakláníme se nebezpečně z oken a vítr nám občas vhání slzy do očí. I přesto se ale musíme smát. Stojíme uprostřed velkého dění Kafkovy Prahy a za cinkotu orlojů sledujeme její proměny. Posloucháme její kytarové melodie, její akordy. Však ty víš. Čas od času se nechtěně necháváme unášet výrem maloměsta a pak opět rychle utíkáme, společně s červenými trpaslíky za zády, do červených libereckých tramvají. Dvojky nebo trojky. Jen tak...Zavzpomínat si na meruňková rána plná nejistých, ale přitom někde uvnitř lechtivě příjemných pohledů, na chvíle nejistého ticha nebo nejistých řečí o tom "že pes štěká a koza mečí". Společně jsme oba vysedávali, denodenně, čtyry dlouhá léta páně ve společnosti stovek provoněných dam, požíraček obdivu s pěstěnými nehty. Dnes jsou z nich naše sestry. Neuvěřitelné... Zkoužky dospělosti nás však ještě čekají. Budoucnost....budoucnost smíme jen tušit. Smíme jen hádat. Koupíme si psa nebo vesmírného mola? Pes zdrhne. Bude utíkat...poběží na zahradu za fenkou senilního souseda Kudrny. Mol uletí. Vzlétne...poletí za vnější okraj vesmíru a my ho pak budeme sledovat, z balkonu ve třetím patře našeho panelákového bytu, Hubbleovým teleskopem. Budoucnost je zatím ve hvězdách. Všechno má ovšem smysl, rytmus a hrdost skromnosti. Těším se na prochásky s vesmírnými moly. Těším se na budoucnost s tebou.
Líbá Tě
tvoje pošetilá, dosti pochybná, částečně zašpičatělá, částečně zakulacená obluda s pastelkami v kapsách.
† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECJak asi vypadá ten Váš? Nastala doba, kdy se andělové přestali ustrašeně schovávat v krabicích s kusem mýdla, nabrali zkušenosti a začli si pěkně vyskakovat. Písnička od Xindla
Jsem anděl, co tě dostal na povel
Ale mám-li tě vzít do nebe
Chci z toho něco pro sebe
Mám rád řeč těl a v kapse lubrikační gel
Tak mi namaž perutě
A já do nebe vemu tě
Svět je pochybný místo a je snadný se v něm ztratit
Obzvlášť pro ty, co něvěděj, komu za ochranu platit
S tebou je to jiný – ty máš mě
A já ti řeknu, vo co tady jde
Poslali mě shora, abych ti dal do života radu
Jasně, že ne zadáčo, ty káčo, to myslíš, že kradu
Tak cáluj a neřikej, žes žádnou pomoc nechtěla
To se přece nedělá, držet si vod těla svýho strážnýho anděla
Vždyť já vim, co je v nebi in
Já znám číslo na boha, znám i jeho pin
Když chceš v nebi uspět, řeknu ti s kým chrápat
A co se stvoření světa týče, čí si myslíš, že to byl nápad
Jó, mě je prostě dobrý znát
Tak mě holka nechtěj štvát a nezkoušej si ztěžovat
Tobě zřejmě ještě nedošlo, jak je to s tebou vážný
Když jsem zrovna já tvůj anděl strážný
a tak dále na Youtube
Tady je ten můj...
† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECCO NEDĚLÁ:
- nereaguje na zvonek ( jednou, když se zaseknul a zvonil pořád dokola, to dědu opravdu donutilo vstát od televize a udělat pár kroků, alespoň k oknu. Pak zařval: " Rozbil jsi mi zvoneek parchante!!! ") Kamarád pak okamžitě vzal nohy na ramena a zdrhal. Dneska už radši hází kameny do oken - je to bezpečnější)
- nebere telefon ( do mobilu mluví jako do vysílačky, přiloží si ho k puse "Haló Houstone máme problém." ) (jednou vzala telefon babička, na druhým konci jí nabízel nějakej chlápek pánve. Babička mu na to odpověděla: "Mladíku, já zažila okupaci! a pak 40 let v socialistický zemi . Já už nikomu nic nevěřim!"
- nepřizná se ( když sekal zahradu a po druhý přeseknul elektrickej drát co jí poháněl, řekl že to nebyl on. Spláchnul do záchodu nástavec od splachovadla a pak to zpravil, tak že tam dal místo toho špunt od vína)
- v zimě nekouří (a v létě zase začne)
CO DĚLÁ:
- porovnává s panem Kociánkem svůj zdravotní stav (Konicánek už má vývod z močáku, a taky už byl na druhý opraci kyčle!)
- když se opije, chce pořád ještě a ještě (babička mu pak do panáků nalejvá vodu a on to nepozná. Pokaždý se oklepe a udělá "áááá brrr a ještě jednou!!")
- chodí se věšet (dnes už naštěstí ne, protože mu chůze dělá problémy. Když ho dcery nebo manželka něčím naštvaly, řekl, že se jde oběsit. Vzal si lano a šel cestou nahoru k lesu, většinou pak seběhl lesní cestičkou do hospody a pak se k večeru vrátil)
- všechno zamyká
- staví si modely vláčků a nádraží (v komoře vedle kuchyně. I když má děda šest vnoučat, nikdy nikdo tam nesměl vkročit. Klíč si schovával na trám u stropu.) (děti jsou ovšem velmi vynalézavé)
- kocourovi říká ona a fence říká on (kocour Čeněk jako kočka - ona a fenka René jako pes tudíž on)
- věci urovnává do úhledných řad, komínků, do pravého úhlu, podle abecedy atd. (proto mu občas říkáme Rain Man )
† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECMěla jsem v plánu postupovat v psaní o mém dědovi podle určitého systému. (Děda by měl radost. On postupy podle určitého systému nebo řádu miluje) Chtěla jsem napsat o tom, jak ho vlastně vůbec neznám i přesto, že s ním dvacet let žiji pod jednou střechou. Vypsat všechny jeho podivnosti (a že jich není málo). Také o tom jak málem umřel, když šel volit. Nebo jak málem umřel, když chtěl jít holiči. Jak se bojí bouřky nebo jak musí být vše uzamčeno na dva západy do osmé hodiny večerní. No a pak se teprve dostat k zážitkům z našeho současného života. K zážitkům, které silně ovlivňuje dědova postupující senilita. Díky které se postupem času z tyrana stává komik. Jenže!! Za prvé.. Já si moc na postup podle určitého systému nepotrpím. Dědovými geny přenášející zálibu v řádech a systémech byla obohacena moje matka. Já nikoliv. A tak jsem se rozhodla napsat příhodu dnešní. (ovšem stále pochybuji, jestli to bude někoho zajímat, protože historky o senilním bručounovi by mě asi taky moc nezajímaly..)
Jak se holí
Po té co děda onemocněl cukrovkou, zhoršil se mu výrazně zrak. Tak výrazně, že téměř nevidí. Proto, když se ráno zavře do koupelny, všichni z rodiny vědí, že bude tak do dvou hodin odpoledne obsazená. Bohužel koupelnu máme jen jednu a tak, když tam někdo potřebuje jít, dědečka s omluvou vyruší. (zároveň ho tím zkontroluje, jestli se nepodřezal nebo něco podobného.) Dneska jsem ho při ranní hygieně vyrušila i já. Pomalu a potichu jsem pootevřela dveře. Děda stojí jenom v trenýrkách před zrdcadlem a v ruce drží pěnu na holení. Stříkne jednou na pravou tvář a nic. Osahává si nevěřícně obličej. Tak to zkusí na druhou stranu. Opět nic. Jenže to si myslel jenom náš děda, že pěna nestříká a že mířil opravdu na své vrásčité tváře. Netrefil se. Prostě se jen netrefil.. Stříknul vedle na pravo a stopa od pěny na holení zůstala na stěně za ním. Stříknul nalevo a znovu pěna zůstala na stěne. Jenomže to dědu nenapadlo. Začal s lahvičkou třepat, pak si šikovně stříknul pěnu, jako většina mužů, nejprve do dlaní a rozetřel ji ,dalo by se říct po tvářích. Na stěně za ním pak pěna na holení stékala pomalu dolů na zem.
Já vím....není to nic úžasného u čeho byste se váleli smíchy, ale kdyby jste ho viděli. Toho hrdého generála, co na moji otázku, jestli si můžu vzít hřeben, hned potom co se hrdě narovnal, zvýšeným hlasem odpověděl: " No samozřejmě, ale rychle!!! " a za ním na stěně dvě bílé linky od pěny na holení...
† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECDušičky
Ani nevím, co mě přimělo psát o svém dědovi. Možná nuda. Možná moje dvacetileté soužití s ním. Ale spíš asi ta nuda. Kdybych o svém nápadu řekla někomu z rodiny (komukoliv), jen by nevěřícně zakroutil hlavou a možná by ještě dodal: " Proboha proč zrovna o dědovi? Myslíš NAŠEHO dědu?" Přesně tak je děda v našem rodinném kruhu oblíbený. Všichni se ho vždycky báli, bojí a budou se ho bát i po jeho smrti. Děda se narodil v roce 1932 v malém městečku v Podkrkonoší. Že pochází z Hořic vím jen díky tomu, že tam pokaždé jednou za rok, jela povinně celá rodina na hřbitov. V Hořicích se každoročně slavila památka zesnulých, které téměř nikdo neznal. Protože děda sám nikdy neměl řidičák, vlastnit auto mu přišlo zbytečné mrhání penězi, byla pověřena naplánovat cestu vždy jedna z jeho tří dcer. Ovšem povinně musely jet všechny tři. Postupem času přibyla i většina vnoučat, které neměl nebo nechtěl nikdo hlídat. A tak jsem se i já stala součástí každoroční veledůležité cesty za dědovými mrtvými přáteli.Tenkrát se jelo , jak jinak, než červenou stodvacítkou tety Petry a vytouženým zeleným favoritem tety Zdeňky, kde se daly neposlušné děti dokonce přikurtovat k sedačce. V červené škodovce bez pásů vzadu, místo toho platilo jedno bezpečnostní pravidlo, které si pamatuji do teď. " Za žádnou cenu se za jízdy nedotýkejte dveří!" Dalším (nikým neurčeným) pravidlem našeho listopadového výletu bylo deštivé počasí. Vždycky pršelo nebo alespoň poprchávalo. Opravdu pokaždé. Typický "dušičkovský" den, jak říkala babička. Všude vlhko od šedivé mlhy a ve studeném vzduchu už byla cítit zima. Na stromech a kolem cest mokré barevné listí. Cestu autem jsme si jako děti zkracovaly vymýšlením různých her. Třeba hra na "auta", ta se hrála tak, že jsme se musely schovávat všem autům v našem dohledu. Dovedete si to představit? Tři děti vzadu na sedačce červené stodvacítky, se pokaždé když kolem projelo auto, co nejrychleji skrčili dolů na gumové koberečky špinavé od mokrých bot, čekaly až auto projede, a pak se se stejnou rychlostí vynořily zpod sedaček, aby se mohly opět schovat. Nebo jsme naopak každému projíždějícímu autu mávaly. Ve škodovce bez pásů byla vždycky větší sranda, než v "bezpečné" favoritce. Připoutaní Matěj s Káťou nám tu bezstarostnou jízdu vždycky záviděli. Kamenitou cestu vedoucí nahoru k hřbitovu jsme už museli vyjít po svých. Lemovaly ji velké staré stromy. Do korun jim však většinou nebylo vidět, byly totiž skryté v mlze. Jako důkaz toho, že tam opravdu někde u nebe jsou, bylo mokré barevné listí, které se nám po cestě lepilo na boty. Děda v popředí, za ním babička, tři dcery a kolem pobíhalo většinou tak pět dětí schovaných v gumových pláštěnkách. Když naše procesí, (opravdu jsme tak museli působit) došlo až k honosné hřbitovní bráně, děda zastavil a babička aniž by jí musel něco říct, šla koupit pod igelitový stan hřbitovní věnce. Pak jsme procházeli cestičkami mezi hrobkami až k těm "dědovým". A my věděli, že za chvíli nastane další zajímavý okamžik výletu. Zapalování svíček. Potom co babička a naše maminky smetly listí a špínu z hrobu, položili věnce (na hrob neznámého vojína), my už byli připraveni na náš úkol. Zapálit svíčky. Hrob byl očištěn, zkrášlen náhrobními věnci, svíčky zapáleny, památka zesnulých uctěna a mohlo se jet domů. Cestou jsme s mým bratrem a sestřenicemi většinou usnuli, právě tak jako dědovi "přátelé" na hřbitově. Já jsem jako dítě ten dlouhý rodinný výlet za neznámými mrtvolami milovala. A také jen díky němu vím, odkud vlastně náš děda pochází. Sám by mi to totiž nikdy neřekl a já jsem se ho nikdy nezeptala, protože jsem se ho bála, bojím se ho a budu se ho bát i po jeho smrti.
† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECNepříjemný je Liberec jak málokteré město. Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři, místo domů jsou zde jen barvírny. Chodil jsem po Liberci s plánem v ruce a musel do něho nahlédnout každý desátý krok. Do některých ulic dívá se cizinec nedůvěřivě vzhůru, kdo nemá obrovské plíce, nemůže v Liberci ani procháskou chodit. Nikde jsem neviděl takové množství otrhaných dětí jako v Liberci... Jan Neruda-úryvek z článku z Pražských vlasteneckých novin (1865)
Mám tu pár současných fotek....
Mám samozřejmě i lepší fotky Liberce. Ale tyhle se mi zdály ...takový...svý Prostě jen Liberec trochu jinak... Mě se tady žije moc hezky. Ať je jakej chce... Třeba sem příště dám i ty lepšíí....
† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECZpráva z tisku: Archeologové poblíž hory Sinaj našli stránku knihy, která je odborníky považována za součást Bible. Japonští experti nyní určují její stáří. V případě, že je skutečně pravá, tak patří na první stranu a biblický text zní: Mé milované Kendy. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní a jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi živými či mrtvými je čistě náhodná. Církevní představitelé tuto stranu jednotně odmítli. (Red Dwarf)
Jinak nuda v Brně ...fakt! Je to na palici....
† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECNemyslím si, že to bude někoho zajímat. (noo...mě by to asi taky zrovna nějak neoslovilo) Po ránu jde vlastně většinou o opakování pořád stejných činností, které by se po všech těch letech neuvěřitelně depresivního stereotypu, dali změřit přesně na minuty (u mé mamky na vteřiny) Budíček 6:00 opětovné buzení v 6:10 a tak dále a tak dále ...všichni víme. Ráno je prostě většinou dost nudný a to nedělní jakbysmet a je to celkem škoda ne? Já jsem minule v něděli vstala okolo čvtrt na dvanáct (pokud se teda dá mluvit ještě o ránu) hmm...Po další čtvrt hodince hledání druhé ponožky v peřinách, jsem vstala a šla tam kam chodí skoro každej normalní člověk po ranu...a ted nemluvim o kuchyni...Narovnávám si pyžamo..navlíkám druhou fusekli..otevřu dveře na chodbu a zezhora se ozve "Lucíí nedala by sis halušky?" zastavím se a křičím nahoru "Ne babičko děkuju, nemůžu jíst k snídani halušky" "A co Kuba? Ten by si určitě dal. Zeptej se ho." "Dobře babíí, jen se vyčůrám jo? Cestou nazpátek potkám na chodbě sestřenici Lindu. (připomínám..mam noční košili, vrabčí hnízdo na hlavě, ale obě ponožky stejné barvy Cha chaa) Linda bydlí ve stejný ulici o pár domů dál. "Jdeš na halušky co?" Linda si sundává boty a mokrou bundu "No joo, babička mi volala už v devět, ať přijdu" Já se vracím pomalu do pokoje, budím bráchu a říkám mu, že má pro něj babička snídani nebo vlastně oběd a že má dorazit. Bratr okamžitě vyskočí z postele a v trenkách a tričku běží nahoru za babičkou. Já jsem se teda aspoň převlíkla z pyžama a pak vyrazila za nima. U stolu sedí Linda, Kuba a děda. Na stole jsou talíře, příbory, váza s umělejma tulipánama, lyžáky lyže a něco podobnýho hůlkám...Ne že by mě to nějak překvapilo, tady nahoře je možný úplně všechno. Děda už je zřejmě po o.. a tak se pustil do nějaké duchaplné práce. Vytahal z půdy všechny starý lyže a lyžáky (a že jich není málo po třech dětech a šesti vnoučatech) a ted si dělá na papírek malej seznam. Lyže na stole prohlíží a přeměřuje. Linda málem několikrát o svůj talíř s obědem přišla. Když jsem dědovi opatrně naznačila, že na každejch lyžích je přeci napsaný, jak jsou dlouhý, že to měřit nemusí. Zvýšeným hlasem mi řekl, že on si to přece musí přeměřit aby věděl, že to co se tam píše je pravda. Jenže neviděl na čísla ani u toho metru kterým to přeměřoval a už vůbec na těch lyžích. Tak tím nakonec pověřil mě...Když Linda dojedla, dostala na starost zapisování. Psala délku, značku a kvalitu lyží. Vše muselo být barevně sladěno a napsáno do úhledných sloupečků. Pak hned vedle kvality, Linda musela udělat tři tečky černou tlustou fixou. To nejhorší nás čekalo po třech tečkách, a to byl odhad ceny. Některý lyže by si vzalispíš někde ve vetešnictví než u Závory. Děda se cen, ale nebál, takže téměř u všech nepotřebných stoletých lyží, které jeho dcery schovali nahoru na půdu se vyskytovaly ceny, po třech tečkách tlutou černou fixou, v řádech tisíců. Kuba s babičkou si museli zkoušet lyžáky a hlásit za je boty tlačí nebo naopak...a pak se podle toho odhadovala jejich velikost a samozřejmně se vše zapisovalo. Takže z oběda bylo celé odpoledne. Lyže hůlky a lyžáky už nebyli jen na stole ale úplně všude po kuchyni. nebylo tam k hnutí. Když jsme přeměřili, zkontrolovali, zapsali kvalitu, udělali ty velice důležité tři tečky a napsali cenu. Děda pak vymyslel důležitě znějící závěrečnou větu, kterou Linda měla zapsat na třetí řádek od spoda. " Vlastník: Karel Kavka dne: 1.února 2009 Převzal: Razítko: a sláva!! Děda byl neuvěřitelně spokojen a my všichni obdařeni nádherným nedělním odpolednem.
To není ale všechno. Děda chtěl všechny ty lyže opravdu za ty svoje stanovený ceny prodat. Celý týden...celá rodinas napětím čekala na koho ten neuvěřitelně ponižující úkol padne. Naložit všechny ty lyže i dědu do auta. (Říct mu ať se před tím pořádně nají, jinak padne opět do hypoglykemického komatu.) Odjet s tím harampádím k Závorovi a dělat doprovod dědovi.
Nakonec to padlo na manžela nejstarší dcery. Nevím jak dlouho dědu pan Závora musel přesvědčovat, že by ty lyže nikdo nechtěl ani zadarmo, natož si je koupit za tak neuvěřitelně přiblblý ceny... V těhlech chvílích jsem ještě pořád ráda, že nemám řidičák :) Lyže jsme nakonec s babičkou odnesli do kontejneru. kterej je tam teď prože se opravuje místní školka...
† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECLidé jsou velmi soutěživí tvorové. Soutěží téměř ve všem a téměř o cokoli. Pamatuju si, jak jsme na základní škole soutěžili ve sběru usušené pomerančové kůry.. (pro Boha proč?) My s bráchou jsme si ji sušili v pokojíčku na radiátorech a vůbec všude možně. Do teď si vybavuju, jak to šíleně smrdělo. A nejen to,... většinou jsme se nemohli dočkat a dali kůru, ještě ne úplně usušenou, do pytlíčku. Pak se nám tam začaly tvořit všelijaký nový kultůry... V pytlíčku i mimo něj. Po nalezení třetího plesnivého sáčku, nám to máma zakázala. A se soutěžením byl konec. Stejně nechápu proč jsme to dělali. Ten kdo vyhrál, dostal želatinovej dort a pak se musel rozdělit s celou třídou :)
V dospělosti se však už soutěží jinak a také o jiné ceny... (Ovšem smysl a duchaplnost tohoto soutěžení je mnohdy na stejné, ne- li ještě nižší úrovni, než ta ve sběru šlupek od pomerančů) Třeba se nějaký člověk snaží vyhrát cenu ve střelecké soutěži. A místo ceny dostane čtyry roky vězení, protože pořadateli prostřelí klobouk, ve kterým měl nešťastnou náhodou hlavu. " Ale alespoň jsem něco strefil. Z dalších dvaadvaceti, devatenáct netrefilo vůbec nic.." říkal si. Pak se třeba lidé snaží koulet kuželky o cenu... a neporazí kromě dvou sklenic za nimi, zase vůbec nic. Nebo je pan Čupera po šesti pivech zcela přesvědčen, že si olízne loket nebo vyšplhá na střechu hospody pusou a vsadí na to dokonce.. svůj krk...
Mě se nikdy nějak zvlášť nevyplatilo soutěžit. V první třídě jsem každej čtvrtek tahala do školy dvě nebo tři kila starých novin. Noviny pak hodila na školním dvoře na společnou hromadu a šla nahlásit váhu. A pak...co moje naivní oči nevidí? Věrušky tatínek jede tím velkým modrým náklaďákem a je úúplně narvanej papírem. Lucka Hackerová 1.B.- 3kg.... Věruška Jirásková 1.B - 325 kg. Pak o pár let později jsem zkoušela soutěžit v běhu na atletických závodech. Jenže když byly závody v dešti, skoro pokaždý jsem hodila strašnou tlamu....Buď rovnou na startu, nebo třeba těsně před cílem, ale opravdu vždycky... tretry jsem neměla,..tak se mi to klouzalo. :) (vhledem k mým ne zrovna oslňujícím výkonům, vlastně ani nebyli potřeba.) No a nedávno...jsem se s tátou vsadila o flašku rumu. On říkal, že se sousedka do listopadu rozhodně neodstěhuje. No..a vyhrál. Smrdí tady pořád...
AAAle...nevzdávám se...soutěžíme přece rádi ne? (i když z toho většinou nemáme nic jinýho, než třeba zlomenou ruku nebo víc místa v peněžence.)
† 28. 06. 2009 | kód autora:
eECV poslední době je toho kolem mě nějak hodně...a je to všechno, tak nějak naruby...tak nějak pozpátku. Asi je to moderní a nebo nás magory, chtějí všichni ještě víc zmagořit. Začla jsem číst knížku. Je psaná pozpátku. Ale úplně totálně...čas tu ubíhá pozpátku...Nejdříve hlavní postava sedí ve vězení, pak ho veze policejní auto směrem pryč. " Na podlaze antonu spatřil čerstvě rozžvýkanou žvýkačku, která mu náhle vlétla do pusy a začal hrudku spokojeně žvýkat, přičemž každým pohybem čelistí žvýkačka získávala víc a víc spearmintové příchutě..." Tento muž nevěděl celých 8let za co sedí, a ted teprve mělo dojít k Navíc jsou některé dialogy pszpátku.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
