Měla jsem v plánu postupovat v psaní o mém dědovi podle určitého systému. (Děda by měl radost. On postupy podle určitého systému nebo řádu miluje) Chtěla jsem napsat o tom, jak ho vlastně vůbec neznám i přesto, že s ním dvacet let žiji pod jednou střechou. Vypsat všechny jeho podivnosti (a že jich není málo). Také o tom jak málem umřel, když šel volit. Nebo jak málem umřel, když chtěl jít holiči. Jak se bojí bouřky nebo jak musí být vše uzamčeno na dva západy do osmé hodiny večerní. No a pak se teprve dostat k zážitkům z našeho současného života. K zážitkům, které silně ovlivňuje dědova postupující senilita. Díky které se postupem času z tyrana stává komik. Jenže!! Za prvé.. Já si moc na postup podle určitého systému nepotrpím. Dědovými geny přenášející  zálibu v řádech a systémech byla obohacena moje matka. Já nikoliv. A tak jsem se rozhodla napsat příhodu dnešní. (ovšem stále pochybuji, jestli to bude někoho zajímat, protože historky o senilním bručounovi by mě asi taky moc nezajímaly..)

Jak se holí

Po té co děda onemocněl cukrovkou, zhoršil se mu výrazně zrak. Tak výrazně, že téměř nevidí. Proto, když se ráno zavře do koupelny, všichni z rodiny vědí, že  bude tak do dvou hodin odpoledne obsazen

Já vím....není to nic úžasného u čeho byste se váleli smíchy, ale kdyby jste ho viděli. Toho hrdého generála, co na moji otázku, jestli si můžu vzít hřeben, hned potom co se hrdě narovnal, zvýšeným hlasem odpověděl: " No samozřejmě, ale rychle!!! " a za ním na stěně dvě bílé linky od pěny na holení...